Lampička na noty v salonu Pasternaků,
secesní litina, stvol leknínu či had.
Za žaluziemi sténání nočních vlaků
a verše v kuchyni, zralé tak pro odpad,

dobré tak na podpal potem leptaných tváří,
protkaných ruměncem, jímž dýchá holomráz.
Listopad ochraptěl marným voláním září,
a lampa čeká už, aby ji někdo zhas.

Zhas by ji; být si jist, že se ho ujme spánek,
a vyvede ho ven tím černým tunelem
v líbeznou krajinu z dětských omalovánek,
tou dráhou hlemýžďů, již olemoval šlem

stříbrným přísvitem, jak zná ho jenom luna,
která nám nedá spát, a zas už dorůstá
v těkavý úplněk prenatálního lůna,
a v pečeť mlčení, přitisklou na ústa.

Co nás tak zjitřilo, to nebyl příslib jitra.
Co nás tak zvichřilo, to nebyl uragán.
To byl strach z bezčasí, jaké zavládne zítra,
šíříc se o překot, do všech světových stran.

(Antonín Brousek, 16.11.1993)

ato moje skladba, jejíž kompozici jsem zahájil v květnu 2006 v Lipsku před premiérou mého Smyčcového kvartetu na Hochschule für Musik und Theater, kde mi pan Reinhard Schmiedel půjčil Probensaal, abych měl k dispozici klavír, mi hodně přinesla. Začal jsem ji psát po dokončení Sonáty pro housle sólo. K této nevšední kompozici mne inspiroval Jonáš Hájek, který mi tento text doporučil. Proto jsem mu tuto kompozici také věnoval. Dlouho jsem se odhodlával k jejímu zhudebnění, skoro rok, protože na tak obsahově složitou báseň jsem si netroufal. Poprvé vyvstal problém potřeby souhlasu autora předlohy k zhudebnění. Kontakt na pana Antonína Brouska jsem sehnal přes pana Petra Krále (prostřednictvím Jonáše Hájka), jemuž patří velký dík.

Náročný vokální part se vyznačuje poměrně velkým rozsahem zpěvní linky s množstvím expresivních intervalů včetně několika bichromatických čtvrttonů. Technická náročnost si vynutila dokonce dvě verze závěru. Violoncellový part využívá téměř po celou délku skladby pouze vrchních dvou strun (d, a), povětšinou ve vysokých flažoletech, kterými jsem se pokusil vyjádřit zvláštní atmosféru předlohy. Až v závěru přecházím naopak do nejhlubších poloh nástroje, abych vyjádřil atmosféru závěru básně. C struna má scordatturu na tón H1. Klavír se nese hodně v recitativním duchu, aby podtrhl vokální part a meditativní charakter celé básně.

Premiéra skladby se uskutečnila dne 30. ledna 2007 v Atriu na Žižkově na koncertě věnovaném mému dílu. Skladbu přednesli Šárka Mistrová, Jonáš Hájek a Kateřina Košťálová za přítomnosti pana Antonína Brouska.
Další provedení se uskutečnilo na koncertě skladatelského oddělení Pražské konzervatoře dne 8. února 2007 ve stejném obsazení a za básníkovy přítomnosti.
Skladba též zazněla 9. června 2008 v Sukově síni Rudolfina na mém absolvenstkém koncertě z komorní hudby. Provedení se ujala Dana Dubová, Josef Pražák a Kateřina Košťálová.
Dosud poslední provedení se uskutečnilo 28. února 2009 ve Foerstrově síni v podání Dany Dubové, Josefa Pražáka a Drahoslava Grice za přítomnosti pana Antonína Brouska.

Zpět