V přívětivé atmosféře Galerie Hudební a taneční fakulty AMU byl 24. listopadu pořádán 6. koncert Dnů soudobé hudby 2010, tentokrát věnovaný pěti komorním kompozicím, v níž dostaly prostor nejrůznější různé zvukové kombinace od nástrojového sóla, přes smyčcové trio, kvarteto až po vokálně – instrumentální soubor. Úvod večera osmadvacetiletému Janu Filovi a jeho v premiéře uváděnému písňovému cyklu Trakllieder pro vysoký hlas a čtyři hráče na verše Georga Trakla (interpretovali sopranistka Terezie Švarcová, flétnistka Zuzana Bandúrová, violoncellista Jonáš Hájek, klavíristka Marie Wiesnerová a perkusionistka Markéta Mazourová). Jak se dočítáme v autorově verbální konfesi, vnikal tento cyklus z roku 2009 více než rok, což  je na kompoziční důmyslnosti celého počinu dobře znát.  Po vyslechnutí všech tří částí jsem nabyl přesvědčení, že k technice, která zde byla uplatněna a kterou sám autor označil jako „mnohavrstevnou kompoziční práci střídanou s homofonními úseky a kontrapunkty“, vyzval skladatele sám inspirační zdroj tohoto cyklu. Traklova lyrika je totiž silně rozvrásněná. Plyne v trhavých, syrově expresívních obrazových střizích, které jsou mocně vizuálně evokativní. Fila jako by na dlouhé okamžiky s touto poezií přímo srostl. Jeho hudba jako by nás Traklovým textem provázela a obnažovala jej v nejostřejším světle, nikoli tyto verše líčila a hudebně převyprávovala. Na pregnantní ostinátní figuru na začátku první části s názvem De profundis navazovala kouzelně rozostřená linka flétny, výrazová intenzita bodově rozvržených nástupů jednotlivých rytmických modelů a kvílivých zvolání, obklopujících jako rozechvělá nervová zauzlení zřetelně deklamující soprán, neustále narůstala, přičemž samotná zvuková výslednice díky zvolenému instrumentáři vzrušovala i svou paletou témbrů. V dalších částích (V zimě, Melancholie večera) přišla ke slovu něžnost střídaná vyhrocenou expresí. Osobně jsem si ověřil, co všechno dokáže vprostřed mnohovrstevného motivického zvukového obrazce společná kantiléna všech nástrojů a v extrémně krajním rozsahu vedené unisono. Současně mě vzrušovaly náhlé zdvihy k expresi (i když někdy bylo těch bodových vrcholů až příliš), aniž by sklouzávaly k naturalistické nadsázce  a vůbec skutečnost, že se v tomto nervně plynoucím hudebním pásmu stále „něco děje“  a  také to, že se nad ním přes veškerou zvukovou vyostřenost stále klene kouzelná témbrová duha.

Miloš Pokora pro Hudební rozhledy

Zpět