Letošní tradiční zahájení již pětašedesátého ročníku nejstaršího českého festivalu Pražské jaro převzala Pražská komorní filharmonie se svým šéfdirigentem Jakubem Hrůšou. Jako vždy zazněl ve Smetanově síni Obecního domu cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast.

Jakub Hrůša, foto PJ Ivan Malý

Jakub Hrůša (nar. 1981) je druhým nejmladším dirigentem, který kdy Pražské jaro zahajoval, jen o dva měsíce mladší byl v roce 1949 Václav Neumann (1920 - 1995). Běžně bývá Smetanova Má vlast prováděna se zdvojenými dřevěnými a žesťovými nástroji, dnešní večer byl oproti tomu ve standardní podobě. Možná proto se posluchačům mohl jevit zvuk subtilnější, přesto ale dle mého názoru toto provedení co do barevnosti zdaleka předčilo očekávání, dočkali jsme se mnoha detailů, které bývají v mase zvuku běžně potlačovány. Domnívám se, že je to tak lepší, proč posluchače omračovat masou zvuku, která pohltí řadu nedostatků? Pražská komorní filharmonie stejně jako její šéfdirigent provedli tento večer celý cyklus vcelku poprvé. Snad proto jeho nastudování bylo tak precizní. Jakub Hrůša celý cyklus dirigoval zpaměti.

Za přítomnosti prezidenta České republiky Václava Klause zazněly tzv. prezidentské fanfáry ze Smetanovy Libuše a hymna České republiky. Poté jsme se již mohli zaposlouchat do tónů Mé vlasti (1874-9) Bedřicha Smetany (1824 - 1884).

Hned v úvodu Vyšehradu (1874) mne potěšilo vyvážení orchestru, kdy trubka v úvodu nevyčnívala nad orchestr, ale jak je předepsáno (pp), byla v něm upozaděna. Též zajímavé bylo slyšet harfy před první změnou tempa, které bývají běžně zvukově rozdrceny. Otázkou pro mne tedy je, proč, když se všechny dřevěné a žesťové nástroje běžně zdvojují, proč se Smetanova Má vlast nehraje na čtyři harfy? V následujících částech se ukázalo úskalí Smetanovy instrumentace – tuba zvukově vynikala nad trojici trombónů. Tento nedostatek zavedl do orchestru kdysi Franz Liszt a bohužel tato instrumentační manýra se traduje v leckterých partiturách dodnes, ačkoliv k ní již dávno není důvod. V náročných partiích obtížně hratelných smyčců (sekvenční kvartové modulační postupy v melodice každého smyčcového nástroje) jsem neslyšel běžné intonační nečistoty. Toto provedení dalo tušit nevšední zážitek. Další části toto potvrdily. Ve vrcholu této části možná Jakub Hrůša zvolil přílišné tempo, ale plocha získala na větší naléhavosti. Návrat hlavního tématu oproti tomu byl naopak velmi rozvážný (Lento ma non troppo). Vstup hlavního tématu byl ale o to majestátnější a dokonce bylo slyšet i harfy v orchestrálním plénu! V následující ploše mne potěšilo, že druhý flétnista si vzal nástroj s h klapkou, která již dnes není obvyklá a tento tón (ces) bývá standardně vynecháván…

Druhou symfonickou báseň Vltavu (1874) Jakub Hrůša zahájil živějším tempem. Překvapila mne detailní práce s dřevy i smyčci. Kontrapunktické předivo dřev Reje rusalek bylo velmi zřetelné a dokonce se daly sledovat jednotlivé vrstvy. Před návratem hlavního tématu bylo krásné sledovat bouřlivé víry tympánů. Svatojánské proudy byly opět do posledního detailu vypracovány. Jen tuba na můj vkus příliš kralovala. Motiv Vyšehradu byl možná příliš uspěchaný, zvláště, když ho Hrůša hnal dopředu, ale celková koncepce byla velmi detailně propracovaná a symfonickou báseň představila v nejlepším světle.

Šárka (1875) zahajuje motivem Vyšehradu v antitonickém vztahu v a moll a dostává tak tragický rozměr. Od počátku bylo tempo velmi dravé. Detailně propracované barevné vyvážení bylo samozřejmostí. Je možná škoda dosti rychlého tempa u „koňského“ motivu, kdy zvukomalba byla už mírně setřelá. Nejerotičtější místo celého cyklu s klarinetovým sólem bylo neuvěřitelně barevně prokleslené a podkreslující tremollované smyčce dodávaly sólu děsivou příchuť tušeného zbabělého útoku. Zběsilé tempo závěrečné bitvy bylo pak strhující.

Po prvních třech básních následovala dle mého názoru zcela zbytečná přestávka, diváci by si mohli sklenku vína vypít i po koncertě…

Čtvrtá část Z českých luhů a hájů (1875) zahájilo ornamentální předivo přednesené velmi pestrou zvukovostí. Pověstná pětihlasá fuga začínající zvětšenou kvartou mne opět uchvátila. Na svou i dnešní dobu se jedná o mimořádně avantgardní prvek, zvláště, když i v samotném tématu se triton objevuje ještě několikrát. Zprvu mírné tempo postupně nabíralo na intenzitě a dalo vyniknout skladbě v nevídané dramatičnosti.

Tábor (1878) obsahuje kompozičně zdaleka nejsložitější tematickou práci a provázanost. Známý husitský chorál se zprvu ozývá pouze jako rytmické jádro. Složité chromatické sestupné protihlasy, jež obsahují též nejdisonantnější útvary celého cyklu, nás uvádějí do prvního citátu chorálu Ktož jsú Boží bojovníci. Všechny nástrahy změn tempa orchestr zvládl na výbornou. Stavebně je zde patrná výrazná konceptualita, čímž Smetana v této básni značně předstihl svou dobu.

Závěrečná symfonická báseň Blaník (1879) nezačala téměř okamžitě po předchozí části, jak bývá běžně zvykem. Konec konců v partituře nic o hře attacca není. Menší prodleva dala větší dramatičnost úvodu závěrečné symfonické básně. Ve středním dílu mne okouzlilo prokleslení dechové sekce, zvláště pak lesních rohů a sólového hoboje. I v dalších částech ukázal orchestr své kvality. Závěr Mé vlasti pak byl ve znamení majestátnosti celého orchestru.
V září tohoto roku by měl záznam tohoto koncertu vyjít na CD.

Za celý koncert jsem v provedení Smetanovy Mé vlasti nezaregistroval větší problém s intonací (až na drobné potíže v harfě v závěru Vltavy na přelomu troj- a čtyřčárkované oktávy způsobené zřejmě přílišnou teplotou v sále) či souhrou. Takto neuvěřitelně propracované provedení do sebemenšího detailu nebývá zvykem a Jakub Hrůša tak nasadil neuvěřitelnou laťku a právem mu byla svěřena důvěra ujmout se tak čestného úkolu, jako je zahájení pětašedesátého ročníku Pražského jara. Nechme se překvapit, co nám letošní ročník přinese.

Odkazy
Záznam koncertu: Archiv České televize
hlavní stránka

Zpět